Expresionismus

V kunsthistorii se tohoto termínu začalo užívat k označení alternativy k postimpresionismu = nové antiimpresionistické tendence od roku 1905 (namísto vnějšího dojmu vlastní dojmy ze světa kolem sebe).
Podle této, nové, koncepce expresívní = moderní (1909 - 1923).
V užším smyslu označujeme termínem “expresívní” ta díla, v nichž je kladen důraz na zvýrazněný citový prožitek .

Jako expresívní můžeme z tohoto hlediska označit stejně prehistorické malby, jakož i tvorbu F.Goyi nebo V.van Gogha.

Pravěcí lovci své malby malovali v přesvědčení, že tím tvoří dočasný příbytek duším ulovených zvířat - jinými slovy - nenamalují-li je, nová zvířata se nenarodí a oni budou mít hlad. V tom je jejich expresivita.

Jiný druh exprese je v malbách Francisca Goyi - "Saturnus požírá svoje děti" - to je hororová expresivita, ze které nám běhá mráz po zádech.

A ještě jiný druh expresivity nacházíme v tvorbě Vincenta van Gogha - jeho psychická choroba ho nutila malovat s až šíleným nasazením, když vymačkal celou tubu barvy přímo na plátno a pak ji zpracovával rychlými tahy štětce.

Je zajímavé, jak tento směr zůstal ve Francii v podstatě bez většího zájmu, zatímco jinde v Evropě byl přijímán a ovlivnil celou řadu malířů. Jedním z nejzásadnějších expresionistů byl

Edvard Munch (1863 - 1944)

- norský umělec, osamělý fyzicky (smrt matky a dvou sester) i psychicky (nervové zhroucení). Náměty jeho obrazů zobrazovaly převážně tragické výjevy, úzkost, negativní stavy mysli.

Jeho litografie "Madonna" (1895 - 1902) nezobrazuje bohorodičku, spíš její pravý opak. Lascivní výraz ženy na obraze nevypovídá nic o ctnostné panně, která počala z Ducha svatého a šťastně porodila Spasitele. Její dítě je od ní tak odsunuté, že narušuje rámeček kolem ní, a být jen kousek dál, už není v obraze vůbec. Nevypadá ani zdravě, spíše jako nedonošené dítě, možná výsledek potratu, kterému se zobrazovaná minimálně nebránila. Červený rámeček, v originále tmavší, v barvě masa, je zdobený dekorem ze spermií, které jen dotvářejí dojem z jejího nevázaného života, jejímž výsledkem je právě dítě...narušitel rámečku, narušitel jejího bezstarostného života...

Nejslavnějším obrazem Edvarda Muncha je beze sporu jeho "Výkřik". Malíř, který se ke svým námětům rád vracel a tvořil další verze zobrazovaného příběhu, ztvárnil "Výkřik" celkem 6x,  včetně litografie, přičemž první verze byla namalována  v rychlosti křídami na kus kartonu, jak chtěl malíř rychle zachytit svůj pocit - pocit, který zažil na procházce s přáteli, kdy se na chvíli zastavil, přátelé šli dál a na něj padla tíha toho, že je na světě sám, že ho všichni v životě jen opouštějí... 

Téma opouštění je zastoupeno v Munchově tvorbě v mnoha rovinách. Jednou z nich je to, jak se člověk vypořádává se smrtí svých blízkých, jak to mnohokrát zažil. Člověk, který zemře, už nemá žádné závazky, nic ho netíží, nic neřeší. Těmi, kdo řeší jeho smrt, jsou pozůstalí - ti musí žít dál bez něho. Jejich vyplakané oči a tváře nejsou vlastně zármutkem z toho, co se stalo zemřelému (název obrazu zní "Smrt v nemocničním pokoji"), ale co se děje jim - jak ONI budou žít bez něho. Proto ani zemřelého na obraze nevidíme, jen ho tušíme v posteli, kolem které se nacházejí ostatní. Smrt je vyjádřením naší sobecké sebelítosti, že jsme utrpěli ztrátu, se kterou se musíme, chtě nechtě, vyrovnat a smířit, naučit se s ní žít. 

Téma dítěte, které matce pomalu umírá před očima...nevyléčitelně nemocná, která je smířená se svým osudem je v lepší psychické kondici než matka, která se s osudem odcházejícího života smířit nemůže - rolí matky je přivést dítě na svět, ne ho doprovázet na poslední cestě...

"Tanec života"...náš výběr partnera (výběr cesty, volba jako taková) ovlivňuje směr, kterým se náš život bude ubírat...

“Nemoc, šílenství a smrt byly černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli.” E.Munch

James Ensor (1860 - 1949)

belgický malíř, jenž byl fascinován maskami. Ty se také objevují často v jeho díle, kde jsou symbolem pokrytectví a škodolibosti. Začal být uznáván až po své velké retrospektivní výstavě v roce 1920 a v roce 1929 povýšen  belgickým králem do šlechtického stavu.

"Vlastní podobizna mezi maskami" 

Egon Schiele (1890 - 1918)

rakouský umělec, vychází z erotických děl Gustava Klimta a překonává je. Maluje osamělé a utrápené ženské akty, které jsou erotické i odpudivé zároveň.V roce 1912 byl na 24 dnů uvězněn za vystavení “pornografických” obrazů. Přes 100 jich bylo zkonfiskováno a spáleno. Stylizoval se do role trpícího umělce, což mu nebránilo být narcistou. Zemřel ve 28 letech na španělskou chřipku.

Expresionismus     v Čechách

Velká výstava Edvarda Muncha v Praze v r.1905 měla ohromný ohlas. Pod jejím vlivem vznikla v r.1907 výtvarná skupina Osma (tvořilo ji osm umělců).

Mezi zakládající členy patřil např. Emil Filla

Čtenář Dostojevského

Vesnická rvačka

Bohumil Kubišta

Autoportrét

Kubišta časem přešel ke kubismu, stejně jako Emil Filla

Téma hráčství bylo v tehdejší době stejně aktuální, jako dnes, jen své těžce vydřené peníze tenkrát hráči neházeli do blikajících automatů, ale prohrávali je v kartách. První obraz namaloval B. Kubišta, druhý E. Filla, třetí je z ruky Antonína Procházky - dalšího člena skupiny Osma.

Do celé zakládající Osmy nám už chybí:

Otakar Kubín

Willi Nowak

Vincent Beneš

Bedřich Feigl

Max Horb

Mimo skupiny byl důležitým expresionistickým umělcem

Josef Váchal

mj. napsal také parodii na tzv. červenou knihovnu pod názvem "Krvavý román"

Jeho mecenášem byl pan Portman, z jehož domu v Litomyšli Váchal vytvořil originální "Portmoneum"