Secesní architektura

Architekti v období secese chtěli po vzoru malířů odstranit rozdíl mezi tzv. vysokým a užitým uměním, proto v mnoha případech byli v přeneseném slova smyslu renesančními umělci. Typickým příkladem byl architekt

Henry-Clément van de Velde (1863 - 1957)

- belgický architekt, malíř a designér. Vystudoval hned dvě Akademie umění - v rodných Antverpách i v Paříži a zpočátku se soustředil na postimpresionistickou malbu. Když se pak v roce 1892 rozhodl, že se bude věnovat především architektuře, ukázalo se, že to byla dobrá volba, která mu přinesla slávu a uznání. Začal tím, že postavil vlastní dům. Pod vlivem hnutí Arts and Crafts se věnoval navrhování nábytku a dekorativních předmětů a založil si vlastní firmu na jejich výrobu. 

Na přelomu století pobýval především v Německu, kde ve Výmaru také postavil budovu umělecké školy Kunstgewerbeschule, kterou později Walter Gropius přebudoval na slavný Bauhaus.

Za první světové války žil ve Švýcarsku, pak se vrátil do Belgie, kde učil na univerzitě v Gentu, v Bruselu se stal prvním ředitelem uznávaného institutu umění a architekturu. Po druhé světové válce čelil nařčením z kolaborace s nacisty, proto se odstěhoval zpět 

do Švýcarska, kde žil až do své smrti.

Jeho práce ho řadí mezi největší secesní architekty a designéry.

Victor Horta (1861 - 1947)

Tento belgický architekt se pro svou kariéru rozhodl už ve dvanácti letech. Vystudoval Akademii v Gentu a pak se odjel nadýchat uměleckého ovzduší do Paříže, kde ho na Montmartru oslnili impresionisté. Po svém návratu do Belgie se pak učil na Akademii v Bruselu, kde mu jeho učitel nabídl pozici asistenta. V 1885 si založil vlastní kancelář a projektoval několik domů, účastnil se soutěží na veřejné zakázky a začíná používat křivky. Velmi jej ovlivnila výstava výstava secese v Bruselu 1892, odkud si do zásoby načerpal mnoho nápadů. Ještě téhož roku dostal zakázku na hotel Maison Tassel, která mu otevřela cestu ke slávě. Zakázky se hrnuly a za svou práci dostal od krále Alberta I. titul barona a stal se nejvýznamnější osobností secese, která ovlivnila Hectora Guimarda, který se pak zasloužil o secesní tvář Paříže.

 Právě v tvorbě Victora Horty je patrná kombinace nejrůznějších materiálů - dřevěná intarzie na podlaze, keramické obklady se snoubí se dřevem a mramorem, interiér ozvláštňují kovové sloupy a skleněné lampy a to vše sjednocuje elegantní organická linie...

Hector Guimard (1867 - 1942)

Tento francouzský architekt bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších architektů francouzské secese. Byl velmi ovlivněn návštěvou hotelu Tassel Victora Horty, který ho v mnoha směrech inspiroval. Klenotem v jeho kariéře pak byl Hotel Guimard, který postavil pro svou bohatou americkou manželku v roce 1909.

Byl velkým novátorem a experimentátorem v designu - navrhoval vitráže, šperky, tapety, keramiku,... 

Získal si mnoho zakázek, ale dokázal svým chováním naopak odradit i mnoho bohatých klientů. Jeho složité návrhy byly pro zákazníky často finančně nedostupné a zůstaly proto jen na papíře.

Před válkou se s manželkou uchýlil do New Yorku, kde také zemřel. Po jeho smrti bylo mnoho jeho staveb zbouráno a přes jeho nesporné kvality zůstal téměř zapomenut. K jeho nezapomenutelným ale bezesporu patří projekt pařížského metra.

Antonio Gaudí (1852 - 1926)

Tento španělský architekt je typickým představitelem tzv. organické architektury. Narodil se v kovářské rodině jako nejmladší z pěti dětí. V dětství trpěl revmatickou artritidou, takže se stranil svých vrstevníků, a protože nemohl chodit, jezdil na oslu. 

Přestože na škole byl spíše podprůměrným žákem, už jeho první stavby nesly punc jedinečnosti - jako rezidence Casa Vicens, kterou postavil v 80. letech 19. století a nyní je v seznamu památek UNESCO (v roce 2007 byla na prodej za 30 milionů eur). 

V roce 1882 se architekt Francisco del Villar dostal zakázku na stavbu katedrály La Sagrada Família. Ze zdravotních důvodů byl nucen se projektu vzdát, a tak se Gaudí dostal ke svému nejvelkolepějšímu projektu, kterém pak pracoval více než 40 let a posledních 15 let svého života už se nevěnoval ničemu jinému. Přesto stavbu nestihl dokončit. Její dostavba je plánována na rok 2026, tedy ke stoletému výročí Gaudího úmrtí.

Projektoval mnoho staveb, které jsou důkazem tvůrcovy fantazie nejen co do tvarů, ale i použitých materiálů - vitráže, mozaiky z rozbitých keramických dlaždic - jako v Parku Guell.

Mezi jeho nejslavnější barcelonské stavby patří také Casa Batló - secesní rezidence 

nebo Casa Milá - nárožní dům s velmi nezvyklou kompozicí

Gaudí byl celý život velmi silně věřící katolík a jeho víra se při stavbě katedrály La Sagrada Família ještě prohloubila. Přestal pracovat na světských stavbách, fotografoval se nerad a pokud vůbec, tak při práci na katedrále, proto se mu říkalo "boží architekt". Byl vegetarián a bral pouze homeopatické léky, o svůj zevnějšek se však přiliš nestaral. Proto když ho nešťastnou náhodou 7. června 1926 srazila tramvaj, řidič taxíku odmítl ošuntělého Gaudího vzít do nemocnice. Skončil v chudinské nemocnici. Když ho pak jeho přátelé našli a chtěli převézt do lepší nemocnice, Gaudí odmítl s tím, že patří mezi chudé. Zemřel 10. června.

Louis Henry Sullivan (1856 - 1924)

Americký architekt, jehož otec pocházel z Irska a matka ze Švýcarska. Vyrůstal v kulturním prostředí, ve kterém dozrál k rozhodnutí stát se architektem. Postavil několik zajímavých staveb, mezi nimi několik divadel v Chicagu. 

Nejvíce ho ale proslavila stavba Wainwright Building v St. Louis, pro kterou použil ocelový skelet, který umožňoval stavět mnohem vyšší budovy než doposud. 

Po velkém požáru Chicaga v roce 1871, kdy vyhořela velká část centra města, bylo žádoucí zastavět drahé pozemky co největším počtem čtverečních metrů staveb, aby se investice co nejdříve vrátily. Proto Sullivan uspěl se svými znalostmi stavění s ocelovými konstrukcemi a využitím relativně nového vynálezu Elishi Gravese Otise z roku 1853 - výtahu - při stavbě výškových budov. Tím pak změnil tvář amerických měst.

V roce 1890 byl s dalšími devíti architekty pověřen výstavbou Transportation Bulding pro světovou výstavu v Chicagu r. 1893. V průběhu její výstavby se však s ředitelem výstavy pohádal, protože měl o budově zcela odlišné představy. To zřejmě Sullivana přivedlo k jeho závislosti na alkoholu. Nicméně jediná jeho stavba pak měla na výstavě úspěch.

V době hospodářské krize byl na tom Sullivan natolik finančně špatně, že si musel půjčovat na platy svých zaměstnanců, ztrácel zakázky, neboť nebyl se zákazníky ochoten diskutovat o podobě svých plánů a společně s jeho alkoholismem vše vedlo k jeho pádu. 

Zemřel nakonec chudý sám v hotelovém pokoji. Jeho pohřeb zaplatil jeho žák a obdivovatel Frank Lloyd Wright, neboť na účtě slavného architekta bylo pouhých 189 dolarů.

Přestože jeho stavby nepostrádají secesní zdobnost, jeho práce s novými materiály a celkový přístup přispěly ke vzniku budoucí tváře strohé funkcionalistické architektury 20. století.

Secese

Art Nouveau - francouzsky, podle  pařížské galerie
Modern Style - anglicky, též hnutí Arts and Crafts
Jugendstil - německy
Modernisme - španělsky
Stile Liberty, Stile Inglese, Floreale - italsky

Wiener Sezession - rakouská němčina
Skønvirke - dánsky

+ mnoho hanlivých označení: Paling stijl (úhoří styl), Schnörkelstil (závitkový styl, Bandwurmstil (tasemnicový styl), gereizter Regenwurm (styl vylézající žížaly), Moderne Strmpfbanlinien (moderní podvazková linie), Yachting Style (jachtařský styl), Style Métro, Noodle Style (nudlový styl), Lilienstil (liliový styl)

Poslední univerzální mezinárodní výtvarný sloh

Název zprvu vznikl jako označení protestního hnutí moderních umělců proti akademikům a konzervativcům.  Po vzoru Římanů provedli “secessio” - odešli z dosavadních spolků a založili nové.

K první secesi došlo v Mnichově, v dubnu 1892.

Umělci chtěli smazat rozdíl mezi tzv. čistým a užitým uměním.

Znaky secese:

1.   -   ornamentálnost (ornament není jen zdobný doplněk díla, ale dílo samo o sobě)

2.   -   lineárnost a plošnost (ornament je tvořen složitou linií, která je rozložena v ploše)

3.   -   neobyčejné kombinace barev (na tehdejší dobu)

4.   -   využití rozličných materiálů (především v architektuře)

5.   -   stylizace (aby motiv mohl být lineární a plošný, je třeba ho stylizovat - přizpůsobit)

6.   -   symboličnost (co je symbolické, nemusí být secesní, ale co je secesní, je symbolické)

Alfons Mucha (1860 - 1939)

Rodák z moravských Ivančic od mládí projevoval umělecký talent, nicméně na Akademii se právě pro jeho nedostatek hned nedostal. Proto si přivydělával malováním kulis, později jako portrétista. Když jeho práci objevil hrabě Karl Khuen Belassi, byl nadšen a nechal si od něho freskami vyzdobit svůj zámek v Hrušovanech. Za práci ho mj. odměnil tím, že ho finančně podporoval na studiích Akademie v Mnichově. Již v roce 1887 Mucha přesídlil do Paříže, kde pokračoval ve studiích na dalších dvou prestižních Akademiích. Hrabě mu posléze přestal posílat peníze a Mucha se musel osamostatnit. Protloukal se různě - pracoval pro časopisy, pokoušel se založit vlastní ateliér, přátelil se s pařížskými umělci (např. Paulem Cézannem), ale zlom v kariéře nastal až v roce 1894, kdy vytvořil první plakát pro herečku Sarah Bernhardt.

Z plakátu se vyvinula pětiletá spolupráce, přičemž této hvězdě nenavrhoval jen plakáty, ale i kostýmy. Jeho první samostatná výstava uchvátila Paříž, následovaly další výstavy v Paříži, v roce 1900 také v prestižním Topičově salónu v Praze a přinesla mu řadu komerčních zakázek

, včetně kontraktu s klenotníkem Fouquetem, pro něhož navrhoval secesní šperky.

Vydal také příručku pro malíře, kreslíře a řemeslníky, která se stala jakousi učebnicí secesního ornamentu. 

V letech 1906 - 1910 pobýval v USA, kde učil na umění a portrétoval vyšší společnost.

V roce 1910, po svém návratu do Čech, se pustil do tvorby svého celoživotního snu - na zámku ve Zbirohu tvořil až do roku 1928 cyklus dvaceti velkoformátových obrazů z historie Slovanů s názvem Slovanská epopej. 1. září 1928 cyklus předal městu Praha s tím, že by obrazům měl být postaven důstojný stánek. Tento požadavek však nebyl dosud splněn a celý cyklus byl dlouhá léta skladován v Moravském Krumlově. Teprve v roce 2011 byl umístěn ve dvoraně Veletržního paláce Národní galerie v Praze.

V roce 1911 také vymaloval výzdobu pražského Obecního domu. Kvůli kritickým ohlasům ze společnosti se vzdal honoráře.

A. Mucha byl nadšen ze vzniku samostatného Československa, kterému vytvořil nové bankovky, poštovní známky a dokonce i navrhl policejní uniformy.

Jeho poslední výstava se konala v Paříži v roce 1936. Svých 139 děl vystavoval společně se svým přítelem Františkem Kupkou.

V roce 1939 byl jako jeden z prvních umělců zatčen gestapem a vyslýchán. Během výslechů dostal zápal plic. Přestože se z něho posléze vyléčil, zůstal otřesen a 14. července 1939 zemřel na plicní infekci. Byl pohřben na Vyšehradě a přes zákaz nacistů se pohřbu zúčastnilo téměř 100 tisíc jeho obdivovatelů. Smuteční řeč pronesl Max Švabinský.

Gustav Klimt (1862 - 1918)

Narodil se jako druhý syn ze sedmi dětí chudého českého zlatníka v rakouském Baumgartenu. Společně s mladším bratrem Ernstem vystudoval Kunstwerbeschule ve Vídni, kde si osvojili mnoho technik a později se podíleli na výzdobě několika budov ve Vídni i lázeňské budovy v Karlových Varech. První vládní zakázku získal v roce 1885, kdy měl vyzdobit Vilu Hermés, oblíbené letovisko císařovny Alžběty.

Jeho obrazy plné erotického napětí vycházely z tehdejších studií Sigmunda Freuda o potlačené sexualitě. Klimt měl mnoho milenek z řad svých modelek, které se nezřídka živily i prostitucí. Měl nejméně 14 dětí. Jeho životní partnerka Emilie Flögeová jeho zálety trpělivě snášela.

V roce 1890 dostal velkou zakázku na velkoplošné malby ve Velké hale Vídeňské univerzity. Měly to být alegorie Medicíny, Filosofie a Práva. Jeho práce byla označena za pornografickou, s čímž Klimt nesouhlasil.

Právo

Medicína

Filosofie

Na protest založil v roce 1897 s několika dalšími umělci skupinu Vídeňská secese, která měla protestovat proti cenzuře a tmářství v umění. Skupina byla činná do roku 1905. Malby z Vídeňské univerzity si Klimt vyžádal nazpět a prodány na zámek Immerdorf v jižním Rakousku. Tam však při spěšném útěku SS jednotek 5. května 1945 shořely s ostatním zařízením zámku.

Polibek

V roce 1917 konečně získal oficiální uznání v podobě zvolení za čestného člena Akademií umění ve Vídni a Mnichově. Rok na to zemřel ve Vídni na mrtvici.

Jeho Portrét Adély Bloch-Bauer I. patří v současné době mezi 10 nejdražších obrazů světa - v červnu 2006 byl vydražen za 135 milionů dolarů.