středa 27. ledna 2016

Secesní architektura

Architekti v období secese chtěli po vzoru malířů odstranit rozdíl mezi tzv. vysokým a užitým uměním, proto v mnoha případech byli v přeneseném slova smyslu renesančními umělci. Typickým příkladem byl architekt

Henry-Clément van de Velde (1863 - 1957)

- belgický architekt, malíř a designér. Vystudoval hned dvě Akademie umění - v rodných Antverpách i v Paříži a zpočátku se soustředil na postimpresionistickou malbu. Když se pak v roce 1892 rozhodl, že se bude věnovat především architektuře, ukázalo se, že to byla dobrá volba, která mu přinesla slávu a uznání. Začal tím, že postavil vlastní dům. Pod vlivem hnutí Arts and Crafts se věnoval navrhování nábytku a dekorativních předmětů a založil si vlastní firmu na jejich výrobu. 


Na přelomu století pobýval především v Německu, kde ve Výmaru také postavil budovu umělecké školy Kunstgewerbeschule, kterou později Walter Gropius přebudoval na slavný Bauhaus.

Za první světové války žil ve Švýcarsku, pak se vrátil do Belgie, kde učil na univerzitě v Gentu, v Bruselu se stal prvním ředitelem uznávaného institutu umění a architekturu. Po druhé světové válce čelil nařčením z kolaborace s nacisty, proto se odstěhoval zpět 
do Švýcarska, kde žil až do své smrti.
Jeho práce ho řadí mezi největší secesní architekty a designéry.

Victor Horta (1861 - 1947)

Tento belgický architekt se pro svou kariéru rozhodl už ve dvanácti letech. Vystudoval Akademii v Gentu a pak se odjel nadýchat uměleckého ovzduší do Paříže, kde ho na Montmartru oslnili impresionisté. Po svém návratu do Belgie se pak učil na Akademii v Bruselu, kde mu jeho učitel nabídl pozici asistenta. V 1885 si založil vlastní kancelář a projektoval několik domů, účastnil se soutěží na veřejné zakázky a začíná používat křivky. Velmi jej ovlivnila výstava výstava secese v Bruselu 1892, odkud si do zásoby načerpal mnoho nápadů. Ještě téhož roku dostal zakázku na hotel Maison Tassel, která mu otevřela cestu ke slávě. Zakázky se hrnuly a za svou práci dostal od krále Alberta I. titul barona a stal se nejvýznamnější osobností secese, která ovlivnila Hectora Guimarda, který se pak zasloužil o secesní tvář Paříže.



 Právě v tvorbě Victora Horty je patrná kombinace nejrůznějších materiálů - dřevěná intarzie na podlaze, keramické obklady se snoubí se dřevem a mramorem, interiér ozvláštňují kovové sloupy a skleněné lampy a to vše sjednocuje elegantní organická linie...

Hector Guimard (1867 - 1942)

Tento francouzský architekt bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších architektů francouzské secese. Byl velmi ovlivněn návštěvou hotelu Tassel Victora Horty, který ho v mnoha směrech inspiroval. Klenotem v jeho kariéře pak byl Hotel Guimard, který postavil pro svou bohatou americkou manželku v roce 1909.

Byl velkým novátorem a experimentátorem v designu - navrhoval vitráže, šperky, tapety, keramiku,... 


Získal si mnoho zakázek, ale dokázal svým chováním naopak odradit i mnoho bohatých klientů. Jeho složité návrhy byly pro zákazníky často finančně nedostupné a zůstaly proto jen na papíře.
Před válkou se s manželkou uchýlil do New Yorku, kde také zemřel. Po jeho smrti bylo mnoho jeho staveb zbouráno a přes jeho nesporné kvality zůstal téměř zapomenut. K jeho nezapomenutelným ale bezesporu patří projekt pařížského metra.




Antonio Gaudí (1852 - 1926)

Tento španělský architekt je typickým představitelem tzv. organické architektury. Narodil se v kovářské rodině jako nejmladší z pěti dětí. V dětství trpěl revmatickou artritidou, takže se stranil svých vrstevníků, a protože nemohl chodit, jezdil na oslu. 







Přestože na škole byl spíše podprůměrným žákem, už jeho první stavby nesly punc jedinečnosti - jako rezidence Casa Vicens, kterou postavil v 80. letech 19. století a nyní je v seznamu památek UNESCO (v roce 2007 byla na prodej za 30 milionů eur). 

V roce 1882 se architekt Francisco del Villar dostal zakázku na stavbu katedrály La Sagrada Família. Ze zdravotních důvodů byl nucen se projektu vzdát, a tak se Gaudí dostal ke svému nejvelkolepějšímu projektu, kterém pak pracoval více než 40 let a posledních 15 let svého života už se nevěnoval ničemu jinému. Přesto stavbu nestihl dokončit. Její dostavba je plánována na rok 2026, tedy ke stoletému výročí Gaudího úmrtí.




Projektoval mnoho staveb, které jsou důkazem tvůrcovy fantazie nejen co do tvarů, ale i použitých materiálů - vitráže, mozaiky z rozbitých keramických dlaždic - jako v Parku Guell.



Mezi jeho nejslavnější barcelonské stavby patří také Casa Batló - secesní rezidence 

nebo Casa Milá - nárožní dům s velmi nezvyklou kompozicí




Gaudí byl celý život velmi silně věřící katolík a jeho víra se při stavbě katedrály La Sagrada Família ještě prohloubila. Přestal pracovat na světských stavbách, fotografoval se nerad a pokud vůbec, tak při práci na katedrále, proto se mu říkalo "boží architekt". Byl vegetarián a bral pouze homeopatické léky, o svůj zevnějšek se však přiliš nestaral. Proto když ho nešťastnou náhodou 7. června 1926 srazila tramvaj, řidič taxíku odmítl ošuntělého Gaudího vzít do nemocnice. Skončil v chudinské nemocnici. Když ho pak jeho přátelé našli a chtěli převézt do lepší nemocnice, Gaudí odmítl s tím, že patří mezi chudé. Zemřel 10. června.

Louis Henry Sullivan (1856 - 1924)

Americký architekt, jehož otec pocházel z Irska a matka ze Švýcarska. Vyrůstal v kulturním prostředí, ve kterém dozrál k rozhodnutí stát se architektem. Postavil několik zajímavých staveb, mezi nimi několik divadel v Chicagu. 
Nejvíce ho ale proslavila stavba Wainwright Building v St. Louis, pro kterou použil ocelový skelet, který umožňoval stavět mnohem vyšší budovy než doposud. 


Po velkém požáru Chicaga v roce 1871, kdy vyhořela velká část centra města, bylo žádoucí zastavět drahé pozemky co největším počtem čtverečních metrů staveb, aby se investice co nejdříve vrátily. Proto Sullivan uspěl se svými znalostmi stavění s ocelovými konstrukcemi a využitím relativně nového vynálezu Elishi Gravese Otise z roku 1853 - výtahu - při stavbě výškových budov. Tím pak změnil tvář amerických měst.
V roce 1890 byl s dalšími devíti architekty pověřen výstavbou Transportation Bulding pro světovou výstavu v Chicagu r. 1893. V průběhu její výstavby se však s ředitelem výstavy pohádal, protože měl o budově zcela odlišné představy. To zřejmě Sullivana přivedlo k jeho závislosti na alkoholu. Nicméně jediná jeho stavba pak měla na výstavě úspěch.

V době hospodářské krize byl na tom Sullivan natolik finančně špatně, že si musel půjčovat na platy svých zaměstnanců, ztrácel zakázky, neboť nebyl se zákazníky ochoten diskutovat o podobě svých plánů a společně s jeho alkoholismem vše vedlo k jeho pádu. 

Zemřel nakonec chudý sám v hotelovém pokoji. Jeho pohřeb zaplatil jeho žák a obdivovatel Frank Lloyd Wright, neboť na účtě slavného architekta bylo pouhých 189 dolarů.
Přestože jeho stavby nepostrádají secesní zdobnost, jeho práce s novými materiály a celkový přístup přispěly ke vzniku budoucí tváře strohé funkcionalistické architektury 20. století.






Žádné komentáře:

Okomentovat